RODINA V KOLÍNĚ, z.s. O NÁS DĚTSKÁ SKUPINA MIKROJESLE KEMP 2021 PRÁDELNA KONTAKT
Half-Life 2
10 dubna, 2005, Andrea Zápotočná Žádné komentáře

Kam se poděl duch původního Half-Lifu? Co jen té dvojce chybí? Takové otázky jsem si během hraní HL2 kladl nejčastěji. Je to snad nedostatečný důraz kladený na příběh, či snad odklon od náplně původní hry?

K nejnovějšímu počinu Valve jsem přistupoval s velkými očekáváními. Internet
je plný chvály, kterou HL2 zasypaly zejména seriózní zdroje jako PCGamer, takže
jsem si říkal, že by slavná dvojka měla stát skutečně za to. Předpoklady stát
se hitem měla tato hra ve vínku už od samého počátku kdy se na ní začalo pracovat,
a to údajně hned po dokončení HL1 – kultovní to hry, která v mých očích představuje
jeden z nejlepších herních zážitků.

A co že jsem to zažil s HL2? Začnu hezky od začátku. První co mě praštilo do
očí byla velmi solidní grafická stránka věci, která kupodivu nebyla vykoupena
drastickým snížením plynulosti hry a nepříjemným trháním. Promlouval ke mě starý
známý muž s kufříkem, který vyslal mé herní alter ego – Gordona Freemana do
světa budoucnosti značně ovlivněné událostmi v Black Mese. Nic netušící, nemluvící
Gordon tak přijíždí, tentokrát regulérním, osobním vlakem na nádraží podivného
města City 17, kde panuje tvrdá diktatura a s lidmi je zde zacházeno jako s
otroky. Režim navíc využívá jako otroky i rasu vetřelců z dimenze Xen, což mělo
být asi jedno z největších překvapení HL2, bohužel se profláklo daleko dříve
než HL2 vyšel.

Ve městě, které svou architekturou dost připomíná ruská betonová sídliště,
se po chvilce paběrkování střetáváte se zákonem, když se náhodou připletete
(hra vám stejně nedá jinou možnost) do zátahu vojáků na dům obývaný protivládním
odporem. Na útěku se sčuchnete s rebely, kteří vás uctívají coby legendu z Black
Mesy a vkládají do vaší osoby velké naděje na svržení režimu. Seznámíte se také
s rebelkou Alyx – půvabnou dcerou vědátora, která nevypadá zas tak přehnaně
sexy jak bývá zvykem, což oceňuji. 🙂 Alyx se z provizorní laboratoře teleportuje
do základny rebelů, kdežto Gordon, se svou smůlou na teleporty, přenese jen
pár metrů opodál, nucen hledat si cestu do základny po svých. Naštěstí mu při
jeho akční turistice pomůže spolupráce s příležitostnými rebely.

Spoluprací rozumějte občasná navštěvování rebelských základen rozmístěných
průběžně po vaší lineární cestě k cíli, který zpočátku představuje dosažení
základny rebelů, později vysvobození uneseného otce Alyx a pak… Většinu času
tak budete bojovat bez pomoci spojenců, sami v nitru nepřátelských linii. Přičemž
nepřáteli vám budou docela inteligentní vládní vojáci, kteří dokážou, díky časté
přítomnosti skriptů, například rozstřelit výbušný sud kus od vás když se kryjete
za rohem. Bojovat budete i proti mým oblíbeným hopsátkům a zombíkům, kteří vznikají
když se hopsátko někomu přilepí na hlavu. 🙂 Nutno podotknout, že většina starých
známých potvor z HL1 je ve dvojce cíleně využívána režimem – takže například
ona hopsátka vystřelují v jakýchsi velkých zásobnících vojáci do oblastí, kde
byla zjištěna aktivita rebelů. Svět HL2 působí tím pádem na fandu prvního halfa
velmi zajímavě a překvapivě, rozhodně je co objevovat a odhalovat.

Design map HL2 na kterém stojí a padá každá 3D akce, bohužel nepředstavuje
nic převratného, skoro bych i řekl že se autoři od dob HL1 dost zhoršili co
se týče obsahu invence ve svém díle. Máme tu kopy filmově působících předělových
sekvencí, ale nic z toho se nevyrovná souboji s velkým krtečkem nebo s chapadlami
v HL1. 😉 Klasický koncept uzavřených map je navíc narušen přítomností pseudootevřencých
prostor, ve kterých se proháníte ve vznášedle nebo bugince. Otevřená prostranství
jsou ale vinou striktní linearity defakto dost uzavřená a nic v nich není! Jedete
stále dopředu, občas se zastavíte aby jste otevřeli cestu dál a zase jedete.
Autor recenze v PCGameru dost kecal, když tvrdil, že jsou otevřené mapy plné
příležitostných zastávek, protože ony příležitostné zastávky nejsou příležitostné
ale ve většině případů nutné k dalšímu postupu.

Klasické mapy, které by člověk od HL2 čekal, nejsou moc dobře vyvedené, jejich
promyšlenost je minimální, nenajdeme tu žádné efektivní momenty "teď a
potom", kdy jsme se v HL1 například procházeli nejdříve po laboratořích,
které byly v pořádku a poté po těch samých prostorách zasažených výbuchy, nebo
vetřelčí aktivitou. Většina zásadních nápadů z HL1 prostě nepřežila přerod do
HL2, což je dost zarážející. HL2 je tak mnohem více prostoduchou střílečkou
podobající se Doomu 3 než bych čekal.

Naprostý propadák ale HL2 v mých očích přece jen není, je to stále velmi dobrá
hra, která ale není v žádném případě lepší než jeho předchůdce. Kdyby se raději
autoři soustředili víc než na kosmetické složky hry jako je propracovaná fyzika
objektů, na to co skutečně dělá hru hrou, dopadl by HL2 určitě mnohem lépe.
Pravda, je hezké že můžu gravitační zbrání zvednout ozubené kolo a vrhnout ho
na zástup zombíků, čímž je rozsekám a zasměji se efektivní spoušti kterou jsem
napáchal. Ale jak zřídka je využit potenciál přemísťování beden a stavění si
tak cesty a řešení různých byť i triviálních logických úkolů, které figurovaly
v HL1?

Atmosféru HL2 dost sráží také fakt, že nepřátele vidíte dřív než slyšíte a
jen málokdy se tak něčeho leknete, nebo očekáváte zradu či past za rohem. Kromě
lokace Ravenholm – městečka plného zombíků, včetně nového proklatě rychlého
a skřeky vydávajícího zombíka, jsem se nesetkal s pocity, díky kterým hodně
lidí přirovnávalo první Hlaf-life k akčnímu survival hororu. Kvůli faktu že
se HL2 odehrává převážně v pseudootevřeném světě navíc odpadá pocit člověka,
že je někde uvězněný, jak tomu bylo v Black Mese…

Teprve ke konci mi HL2 začínal připomínat tu skvělou hru, na kterou jsem se
těšil. Autoři vyrukovali s novými nápady jako je dobývání těžce střeženého vězení
za pomoci vašich vetřelčích spojenců, nebo týmová likvidace obřích pavouků.
Samozřejmě že mě také dost často šokovalo technické zpracování. Většina lokací,
ve kterých jsem se třeba i nudil, vypadala o několik tříd lépe než cokoli na
co sem byl kdy v PC hře zvyklý. Než jsem se ale stihnul toho dobrého v HL2 patřičně
nabažit, hra dost nepovedeně, otevřeně skončila.

Pro hodně lidí kteří nepamatují HL1, nebo ho nemají příliš v lásce, představuje
HL2 bezpochyby vynikající hru, to plně chápu. V očích starého, stovkami her
zoceleného kmeta jako jsem já ale působí HL2 jako přehypovaný, nepovedený pokus
o něco, čím si ani sami autoři, ve snaze zalíbit se všem, nebyli úplně jistí.
🙁

Hodnocení: 7/10

Rok vydání: 2004

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *