RODINA V KOLÍNĚ, z.s. O NÁS DĚTSKÁ SKUPINA MIKROJESLE KEMP 2021 PRÁDELNA KONTAKT
Princezna Mononoke
24 ledna, 2005, Andrea Zápotočná Žádné komentáře

Je
tomu již hodně dávno co jsem ještě jako malé dítě shlédnul první
japonský animovaný film – anime. Tenkrát mi bylo sotva šest let a jediné co
si z té doby dnes pamatuji bylo to že jsem tento kreslený seriál ve kterém
vystupovali v hlavní roli roboti (mecha) odbyl se slovy: „to je ale
divná pohádka“ 🙂 Můj
názor na tyto „divné japonské věci“ se od té doby naštěstí
drasticky změnil, bohužel názor valné většiny lidí v mém okolí
zůstal nezměněn, zasekl se na úrovni právě toho šestiletého
dítěte, které je schopné akceptovat pouze primitivní animované deriváty
z produkce Walta Disneye. Netušíc totiž že se disneyho studio již po dobrých
dvacet let snaží marně vyrovnat japonské produkci a ty největší hity
jako lví král a podobné byly pouze velmi slabým odvarem japonských béček
pro děti. A to nesmím zapomenout zdůraznit že většina anime není
v žádném případě určená dětem nýbrž jest pro dospělé
a dospívající. Nejinak je tomu i s filmem který vám chci dnes představit.

Princeznu
Mononoke jsem si vybral proto že se jedná o velice populární anime film, který
je výjimečný především tím že se mu díky solidní distribuci podařilo
prorazit na západ a zaznamenat v těchto pro anime nepříliš přívětivých
končinách slušnou odezvu. Stojí za ním veterán Hayao Miyazaki, člověk
který již svou rannou tvorbou ze 70. let  přesvědčil svět
o své výjimečnosti. Animované filmy z jeho později založeného
studia Ghibli jsou považovány za největší skvosty světové kinematografie
a dokonce sám Steven Spielberg je před nimi ochoten kdykoli pokleknout!

Fantastický
příběh začíná kdysi dávno ve feudálním Japonsku v období
kdy ještě bozi chodili po tomto světě. První momenty filmu poměrně
záhy naberou rychlého spádu když si to směrem k vesnici hlavního hrdiny
prince Ashitaky z ničeho nic namíří přízračná nestvůra
z temného lesa. (Již zde si divák může všimnout úchvatné práce animátorů
– pohyby všech postav působí více než věrohodně, konec konců
tak jako v každém filmu studia Ghibli.) Ashitakovi se nakonec podaří
nestvůru zdolat přesnými smrtícími střelami z luku, kterými
si najde obě rudě zářící očí. Nicméně ještě
před tím než se mu tento kousek podaří, zachytí démon svým slizkým
chapadlem jeho paži, kterou mu jak se později ukáže, tímto svým nehezkým
fatálním gestem nakazí smrtelnou chorobou. Chorobou kvůli které bude nucen
mladý Ashitaka opustit přesně v duchu japonských tradic coby
„mrtvý muž“ svou vesnici v naději že ho osud zavede na místo
kde najde kýžený lék. Z démona po zabití slezou černí červi a
ukáže se že to byl ve skutečnosti naštvaný bůh, který byl nakažen
právě tou infekcí která se nyní šíří Ashitakovým tělěm.
V jeho útrobách vesničané naleznou podivnou černou hrudku, kterou
šamanka označí jako zdroj nákazy.

Filmy
od Myiazakiho jsou známé též značným potlačováním zobrazovaného násilí,
v žádném z jeho filmů se, byť by měl být námět
sebedrastičtější, nesetkáte s potoky krve, záběry na zkrvavené
obličeje a podobnými „drsnými výstřelky“. Dříve nebo
později ale každému dojde že ona absence animovaného násilí je pouze hávem
za kterým se skrývá značně dramatický, myšlenkami a dějovostí
nabitý příběh, který má většinou od poklidnosti hodně daleko.
Myiazaki to ani náhodou nedělá proto aby jeho filmy mohli vidět i
ty nejmenší děti a zkorumpované hodnotící organizace na film nenalepili
nálepku „kreslené násilí“, ale především z vlastních důvodů,
neboť on sám násilí bytostně nenávidí. V Mononoke se ovšem od
mírovosti vizuální stránky poněkud upustilo a tak se zde divák setká dokonce
i s odlétávajícími končetinami 🙂 Od potoků krve ve standardních
filmech západní produkce má ale těch pár mililitrů zde prolitých stále
dost daleko.

Ashitaka
ve vyhnanství ubírá na dlouhou a strastiplnou cestu, jeho jediným společníkem
se stává věrný los Yakul, který supluje úlohu, kterou by v evropském
filmě dostal kůň. Ashitaka v sobě začíná pociťovat
„zlé“ síly, které mu pomalu ale jistě pohlcují zraněnou
paži . V praxi se pak tato infekce projevuje velkými bolestmi a nenadálým
nárůstem síly v nakažené ruce… Když na své cestě narazí na
vesnici pod útokem nemilosrdných samurajů, kteří ho začnou pronásledovat,
přidá se jeho ručka k dílu a hned bude o pár údů pronásledovatelů
méně. Během svého útěku ještě stihne zachránit život jednomu
mnichovi který našemu hrdinovi posléze pomůže když mu nebude chtít na tržišti
prodat vypočítavá obchodnice rýži.

Postavy
jsou nejen perfektně nakreslené, jsou dokonce i velice profesionálně
nadabované. Nemluvím teď o suchém českém dabingu ale o anglické verzi,
kterou překládal na základě doporučení Quentina Tarantina legendární
autor komiksu Sandman – Neil Gaiman. Neil kompletně přepracoval struktůru
mluveného slova tak, aby pochopili Mononoke i stupidní Američané, což se
mu povedlo na jedničku. Samozřejmě nezáleží jen na překladu
ale také na těch kteří propůjčili charakterům svůj
hlas. Zde se této role zhostili herecké hvězdy jako Billy Bob Thorton,
Claire Danesová a Gilian Andersonová, takže o kvalitu opravdu nemusíte mít strach.

Mnich
se od Ashitaky nechce odtrhnout a tak ho následuje až k místu společného
odpočinku, kde spolu pojí onu zlatem vykoupenou rýži. Ashitaka se svého
nového společníka zeptá jestli někdy neviděl podivnou černou
hrudku, která tolik rozčílila boha. Dočká se sice negativní odpovědi,
nicméně mnich mu přece jen poradí že by se měl jít podívat do
velkého hvozdu ležícího nedaleko, ve kterém údajně sídlí duch lesa.

Byť se z dosavadního vyprávění může zdát že se jedná o pohádku,
není to tak úplně pravda. Příběh se totiž na dětského diváka
tváří dost vážně a epičnost je narušována vtipnými výstřelky
jen hodně zřídka, Miyazaki se nám opět snaží sdělit své
poselství. Poselství kterým upozorňuje na velké nedostatky lidské rasy,
na špatný vztah k přírodě a životnímu prostředí. Docela
se mi líbí označení ekofantasy, které zčásti vystihuje to o co v Mononoke
jde. Samozřejmě nezůstaneme jen u ekologie, do filmu prosakují
i sladké prvky romantismu.

Ashitaka
se rozloučí s mnichem a namíří si to směrem k tajemnému
hvozdu. Z dálky zaslechne burácení – zvuky střelby z primitivních
pušek, kterými se brání vlky napadená karavana lady Eboshi, vdově po shogunovi,
která má zálusk na zdejší les. Na scénu nastupuje princezna Mononoke, neboli
dívka San kterou odkojila bohyně vlčice. San stejně jako její
rod nenávidí lidi, kteří ve zdejší oblasti napáchali mnoho škod. Karavana
utrpí ztráty na životech ale ubrání se, Ashitaka se rozhodne obhlédnout situaci.
Přiblíží se k řece, tekoucí pod útesem na kterém se bitva odehrála.
Zde dojde k osudovému střetu – San tady totiž zrovna ošetřuje
jednoho ze svých „bratrů“, který byl zraněn střelou
z pušky. Ashitaka nevěřícně sleduje scénu při které
zdánlivě neškodná dívka vysává z rány na těle obrovského vlka
krev, aby mu zranění vyčistila. Po chvíli si San se zkrvaveným obličejem
vetřelce všimne a divákovi je jasné že právě v tomto momentě
přeskočila ona jiskra, věštící že si tito dva mají do budoucna
co říct 🙂

Kouzlo
Miyazakiových anime spočívá v mnoha takřka nadpozemských faktorech.
Jedním z nich je i fantastická propracovanost charakterů a jejich
pohnutek. Zpočátku sice divák docela sebejistě rozlišuje mezi zlem
a dobrem, ale jak děj postupuje dále odhalují se komplikované souvislosti,
které vrhají nové světlo na činy které se již nedají jednoduše odsoudit
jako vyloženě zlé nebo dobré. Dojde samozřejmě i na nečekané
zvraty, které při nenadálém přechodu do retrospektivy můžou způsobit
menší dezorientaci, takže se vyplatí dávat pozor 🙂

Nebudu
zde již dále poodhalovat roušku příběhu, stačí když zmíním že
se schyluje k velkému střetu mezi lidmi a bohy, Ashitaka se ocitne
právě mezi těmito dvěma silami a jak v kleštích se bude
pokoušet nalézt z této zapeklité situace východisko. Na jedné straně
odhodlaná dívka se smyslem pro spravedlnost reprezentující staré pořádky,
na druhé dobrosrdečná vdova s touhou po pomstě, dojde i na stranu
třetí, skrytou, ale nechci předbíhat 🙂

Pokud
bych měl srovnat Mononoke s nějakým hraným filmem, napadl by
mě Pán prstenů, který ale v porovnání s tímto dílkem působí
jako chudý příbuzný. Mononoke totiž nezůstává jen u monstróznosti
a velkoleposti vyobrazených scén, na rozdíl od PP totiž navrch přidává
i velké množství citovosti a hloubky. Navíc se zde nesetkáte s žádným absolutním
zlem, kterým si Tolkien ve svých knihách tak rád pomáhal 🙂 Příběh
Mononoke má velké ambice vás pohltit a pro mnohé může představovat
skvělý vstup do světa japonské anime. Proto nemůžu nic jiného
než tuto klasiku všem celým srdcem doporučit, zklamán nebyl doposud nikdo.

Hodnocení: 9/10

Rok vydání: 1997

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *