RODINA V KOLÍNĚ, z.s. O NÁS DĚTSKÁ SKUPINA MIKROJESLE PRÁDELNA KONTAKT
Silent Hill
18 února, 2004, Andrea Zápotočná Žádné komentáře

Setmělo se a já vnímal jen tep svého srdce přenášený na zařízení
force feedbacku vně mého gamepadu. Prostory malé městské nemocnice
které se ještě před chvílí zdáli být opuštěné nyní překypují
něčím zvláštním a zoufale nepřirozeným. Někde tam před
sebou tuším cosi nemrtvého. 🙂

Okolní
město tam venku příznačně nazvané Tiché kopce leží zahalené
mlhou která by se dala krájet, nejlépe motorovou pilou. Já tu pobíhám a pokouším
se najít svou ztracenou dcerku se kterou jsme si chtěli udělat hezký
výlet, protože ani já ani ona stále nedokážeme zapomenout na smrt její matky.
Výlet se ale zvrhnul poté co jsem ve snaze vyhnout se postavě na silnici
stočil auto do svodidel a havaroval. Probudil jsem se a moje dítě
bylo pryč, tak začalo mé pátrání na tomto divném místě.


Silent Hill coby reakci na populární capcomáckou sérii Resident Evil stvořil
tvůrce z nejpovolanějších, konzolový mág Konami, konkrétně jeho
tokijská divize. Hned na první pohled je evidentní jeden výrazný rozdíl který
tuto hru odlišuje od ostatních populárních survival hororů z dílny Capcomu,
je jím fakt že tato hra běží plně ve third person 3D a jen velmi zřídka
se setkáte s 2D renderovanými pozadími, na kterých je postaven resident. Jelikož
se jedná o hru na Play Station, který v roce 1999 kdy Silent vyšel již dávno
nepatřil mezi horké favority na poli 3D grafiky, museli autoři chytře
optimalizovat. Starší z vás si zajisté vzpomenou na jeden fígl, který zažil
největšího rozmachu s prvními 3D hrami na PC, byla jím mlha – zdánlivě
nepodstatný fenomén který hráči bránil v pohledu do větší dálky a
procesoru ulehčoval od počítání skrytých hran. Proč nespojit
příjemné s užitečným, napadlo nejspíše někoho v Konami, a mlze
se konečně dostalo patřičného uznání. 🙂

Pokud
jste Silent Hill nikdy nehráli tak věřte že skrze mlhu ve venkovních
prostranstvích nedohlédnete dál než pár metrů, v budovách je situace o
něco lepší ale i tak kvůli všudy přítomnému bílemu oparu během
dne a temnotě noci, vaše očka denního světla moc nevstřebají.
Svítit si v temných koutech budete naprosto dokonale zpracovanou baterkou, která
vrhá na okolní zdi nejúžasněji zpracovaný kruh světla který kdy byl
ve hře pro PSX k vidění 🙂 K dezorientaci vlivem mlžení naštěstí
moc často nedochází neb jsou vám ku pomoci nejrůznější mapy které
během svého putování naleznete.

Mlha
a temno zásadním dílem přispívá k dosažení hrůzyplné, osobité atmosféry,
kterou se může pochlubit jen série Silent Hill. Zatímco v Resident Evilech
jste si na Zombíky poměrně záhy zvykly a později si je začali,
jak to říci, „vychutnávat“, tak v Silentu Hillu se nejrůznější
havěti, která spíše než z masa a kostí poskládané zombie, připomíná
kreatury z nejhorších nočních můr, bojíte o poznání déle. Na poli
strachu tedy SH RE překonává, nicméně nutno podotknout že v arkádovitém
RE nehraje hrůza tak proklatě obrovskou roli.

Také
volba herního prostředí v SH odpovídá více hororové tématice. Divné opuštěné
město utopené v bílé roušce aerosolu poskytuje velice plodné podhoubí pro
pořádnou zápletku. Zápletku, která věrně kolaboruje s audiovizuálním
zpracováním ve snaze poskytnout vám co nejautentičtější zprostředkování
konzolového strachu. Pátrání hlavního hrdiny po jeho dcerce působí úmyslně
velice zmateně. V různých lokacích města nalézáte nejasné odkazy,
věštící její přítomnost kdesi v jiné lokaci :), cestu vám zkříží
pár podobně živých NPC jako jste vy, které s vámi ale absolutně nemůžou
nebo nechtějí spolupracovat, jejich jediným přínosem je povětšinou
vaše ještě větší zmatení 🙂 Hlavou vám pak bude vrtat nejen kdejaký
nemrtvý příbuzný ale i myšlenky plné nejasností nad dalším vývojem děje
hry.

Nebyl
by to konzolový survival horor aby nám SH neobsahoval i množství logických hádanek,
které je nutné k dalšímu postupu ve hře vyřešit. Podobně jako
v RE ovšem tyto rébusy působí silně nepřirozeně, nezapadají
příliš do herního konceptu a dalo by se říci že ho v některých
momentech narušují. Pokud si na ně ale zvyknete přijdou vám rázem
jako zpestření, o jehož vhodnosti či nevhodnosti netřeba spekulovat.
Jedná se přece jen o hru u které je primárním cílem vaše pobavení a rébusy
jsou prostředky kterak zabránit akčnímu stereotypu. Musím se zmínit
o tom že kromě některých násilně do hry vložených rébusů
obsahuje SH i o poznání přirozenější, z nichž mě zaujalo například
krmení roztomilého chapadélka krví :), které mě za odměnu pustilo
k obrázku potřebnému k vyřešení jedné hádanky.

Zmíním-li
ještě perfektní ambientní hudební doprovod a hrůzostrašné neurčité
skřeky potvor, bude až potud SH hrou naprosto dokonalou. Nicméně i
takový skvost má své tmavé stránky. Nejzávažnější chybou je velice špatný
systém ovládání který ve spojení s úmyslně netradičním umístěním
kamer, které se obzvláště v uzavřených prostorách brání snímat vaši
postavu hezky zezadu po tombraiderovsku, způsobí zejména začátečníkům
velké problémy. Pro správné nasměrování pohledu je třeba držet tlačítko
což ve spojení s požadavkem na střelbu, která potřebuje podobně
jako v RE jedno držené tlačítko pro míření a další pro palbu, způsobí
menší chaos na PS ovládači, obzvláště budete-li chtít před nepřítelem
zároveň ještě ustupovat :). Všechno se ale dá zvládnou a věřte
že po čase se podobně jako já s tímto lehce zmateným ovládáním sžijete.

Suma sumárum Silnet Hill je hrou vynikající, která pobaví zejména milovníky
atmosferických her se silnou zápletkou a pořádnou dávku tvůrčí
invence. Rozhodně jí minimálně zkuste, pokud jste tak neučinili
již dříve.

Bestiář aneb čestní občané Silent Hillu


Především zpočátku velmi nebezpečný „přítel člověka“ vyznačující se
i přes značné zkornatění žil a šlach velkou rychlostí. Rád útočí ve smečkách.


Tak tenhle týpek asi zaspal svojí dobu, jeho tělesná schránka se až příliš podobá
létajícímu ještěru z pravěku. Příroda mu dala do vínku velkou rychlost která
ho činí prakticky nezasažitelným chladnými zbraněmi, jedině krumpáčem se mi
ho občas podařilo za letu zachytit.



Typický obyvatel šatníků až na jeden podstatný detail, tenhle je větší. 🙂 Naštěstí
ne zas tak velký, aby na něj nestačil jeden výstřel z pistole a dobře mířený
dupanec.



Maličký zombík vzniknuvší nejspíše z dítěte předškolního věku, velmi pomalý
a nevinný. Dokáže se na vás pověsit když kolem něj neopatrně proběhnete a jeho
kolegové vám poté můžou paznehty nepříjemně pročísnout ofinku.



S otrochu tužším zombíkem který na tomto obrázku vzdáleně připomíná ninju se
nejčastěji setkáte poblíž školních lavic.



Jedna z mých oblíbených potvor je pan Huhlák, jehož jméno jsem odvodil na záladě
jeho roztomilého huhlání a funění. Nenechte se ovšem zmást, jedná se o jeden
z nejnebezpečnějších modelů zombíka, který je schopný velmi rychlého běhu po
čtyřech a následného povalení oběti na zem.



Sestra v akci, co dodat



Velmi nebezpečný obyvatel stok a vlhkých prostředí. Tento žabák dokáže lézt
po stropě a překvapit svou obět velmi rychlými pohyby.



Malý chobotnatec v pozdějších fázích hry supluje úlohu silnější verze psa.



Opět silnější verze, tentokrát ptakoještěra.



Jestli rádi děláte na doktorku ááá, tak si s tímhle obřím ještírkem budete zaručeně
rozumět. Jeho schopnost otevřít vertikálně tlamu až kamsi ke krku je fascinující
:).



Velká larva milující nakupování v nákupních střediscích, dokáže plivat nepříjemný
komerční hlen.



A koukejme co se nám to vyklubalo, že by motýlek? Ne, spíše se jedná o můru
obřích rozměrů, která švihá žihadlem a plivá hlen.


Srdce všech démonologů plesají, v Konami nezapomněli ani na sexuální poznávací
znamení těchto tvorů z židovské mytologie.

Hodnocení: 9/10

Rok vydání: 1999

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *